Kapitola 59


Kapitola padesátá devátá
Zpátky do Maceravy

Když se před nimi objevila tmavě šedá silueta Maceravy, už se smrákalo. Poutníci se krátce zastavili na kopci nad městem. Marta podala Ikabogovi velkou kytici sněženek. Všichni si zkontrolovali, jestli nedrží cedule obráceně, a pak si navzájem podali ruce, neboť sobě i Ikabogovi přísahali, že ho ochrání a neustoupí, ani kdyby mu lidé hrozili zbraněmi.

A tak Ikabog kráčel z kopce k vinařskému městu a zahlédly ho strážní u městských bran. Zvedli pušky a chtěli střílet, ale Helenka se na Ikabogových ramenou postavila a zamávala a Vilém se Štěpánem pořádně zvedli cedule. Strážným se třásly ruce a vyděšeně se dívali, jak se k nim nestvůra pomalu přibližuje.

„Ikabog nikdy nikoho nezabil!“ volala Helenka.

„Lžou vám!“ křičel Vilém.

Vojáci nevěděli, co mají dělat, protože čtyři mladé lidi nechtěli zastřelit. Ikabog se šoural blíž a blíž a svou velikostí i podivným zevnějškem budil hrůzu. Ale v obrovských očích měl laskavý pohled a v tlapě držel sněženky. Když konečně došel až ke strážným, zastavil se, sehnul se a oběma nabídl po jedné sněžence.

Strážní si květiny vzali, protože se báli odmítnout. Pak Ikabog oba jemně pohladil po hlavě, stejně jako předtím ovci, a vešel do Maceravy.

Ze všech stran se ozývaly výkřiky. Lidé před Ikabogem utíkali nebo horem pádem hledali zbraně, ale Vilém a Štěpán odhodlaně kráčeli před ním, drželi cedule a Ikabog dál kolemjdoucím nabízel květiny, až si jakási mladá žena jednu statečně vzala. Ikabog z toho měl takovou radost, že jí dunivým hlasem poděkoval, po čemž se rozkřičeli další lidé, ale jiní naopak popošli blíž a brzy se kolem nestvůry tísnil dav, brali si z její tlapy sněženky a smáli se. A Ikabog už se taky pomalounku usmíval. Nikdy by si nepomyslel, že ho lidé budou nadšeně zdravit a děkovat mu.

„Já jsem vám říkala, že si vás zamilují, až vás poznají!“ pošeptala mu Helenka do ucha.

„Pojďte s námi!“ zavolal Vilém do davu. „Jdeme na jih, za králem!“

A tak Maceravští, kteří si pod Flusbrockovou vládou tolik vytrpěli, utíkali domů pro pochodně, vidle a pušky, nikoli aby Ikabogovi ublížili, ale aby ho chránili. Celí rozzuření z toho, jak dlouho a hrozně jim lhali, se shlukli kolem nestvůry a vyrazili do houstnoucí tmy, jen s jedinou krátkou zacházkou.

Helenka trvala na tom, že se musí zastavit v sirotčinci. Dveře byly sice pevně zamčené a zajištěné, ale to jeden Ikabogův kopanec brzy napravil. Ikabog něžně pomohl Helence dolů a ona vběhla dovnitř pro děti. Ty maličké se vyškrábaly na vůz, Hopkinsovic dvojčata padla rodičům do náruče a větší děti se přidaly k davu a bylo jim jedno, že bábi Vrčavá křičí a zuří a volá je zpátky. Pak uviděla Ikabogův obrovský chlupatý obličej, jak na ni mžourá oknem, a s potěšením konstatuji, že padla na zem jak podťatá.

Rozradostněný Ikabog šel hlavní maceravskou ulicí dál a cestou nabíral další a další lidi. Nikdo si nevšiml, že z rohu ulice všechno pozoruje Karel Mlátička. Popíjel ten večer v místní hospodě a dobře si pamatoval rozbitý nos, o který se mu postaral Štěpán Špaček tu noc, kdy mu ti dva kluci ukradli klíče. Hned mu došlo, že jestli tihle potížisté s přerostlou močálovou příšerou dojdou až do hlavního města, všichni, kdo na povídačkách o nebezpečném Ikabogovi vydělávají fůry zlaťáků, budou mít problém. A tak místo aby se vrátil do sirotčince, ukradl Karel Mlátička jinému pijákovi před hospodou koně.

Na rozdíl od pomalu se šinoucího Ikaboga Karel brzy ujížděl tryskem na jih, aby lorda Flusbrocka varoval před nebezpečím, které se blíží ke Kruasanům.

Co kreslit?

Hetty a její manžel udiveně koukají
hubená ovce
cedule našich hrdinů
Helenka jedoucí Ikabogovi na ramenou
Karel Mlátička vykukující za rohem
Ikabog rozdává sněženky
dav s vidlemi

Všechny kapitoly