Kapitola 60


Kapitola šedesátá
Povstání

Někdy se stane – a neptejte se mě jak –, že lidé, kteří žijí kilometry od sebe, ve stejnou chvíli naznají, že je načase jednat. Je možné, že se nápady šíří jako pyl větrem. Ať je to, jak chce, v palácových katakombách vězňové, kteří pod matracemi a za kameny ve zdi schovávali nože a dláta, těžké rendlíky a válečky na těsto, byli konečně připraveni. Za úsvitu dne, kdy se Ikabog přiblížil ke Tvarošicím, kapitán Dobromir a pan Hrdlička, kteří měli cely naproti sobě, byli vzhůru, celí bledí a napnutí seděli na krajíčku postele, protože přísahali, že dnes utečou, nebo zemřou.

Lord Flusbrock se dnes taky vzbudil brzy, jen několik pater nad nimi. Neměl nejmenší tušení, že mu pod nohama probublává hromadný útěk z vězení ani že právě v tom okamžiku se opravdový živý Ikabog blíží ke Kruasanům, obklopený neustále se rozrůstajícím davem Přehršlanů. Umyl se, oblékl si hábit vrchního rádce a pak zamířil do zamčeného křídla stájí, u kterého už týden stála stráž.

„Ustupte,“ nařídil Flusbrock vojákům a odemkl dveře.

Uvnitř vedle velkého modelu nestvůry čekala skupina vyčerpaných švadlen a krejčích. Model byl velký jako býk, potažený hovězí kůží a pokrytý ostny. Na vyřezávaných nohou měl strašlivé drápy, tlamu plnou tesáků a vzteklé oči mu jantarově planuly.

Švadleny a krejčí vyděšeně sledovali Flusbrocka, jak zvolna obchází jejich výtvor. Zblízka bylo vidět stehy a bylo poznat, že oči jsou ze skla, ostny jsou hřebíky proražené kůží a drápy i zuby jsou z namalovaného dřeva. Když jste do nestvůry píchli, ze švů se sypaly jemňounké piliny. Nicméně v přítmí stájí působil model přesvědčivě a švadleny i krejčí vděčně sledovali Flusbrocka, jak se usmívá.

„Bude to stačit, přinejmenším ve světle svíček,“ prohlásil. „Zkrátka budu muset zařídit, aby si náš milý král stoupl kousek dál, až si bude Ikaboga prohlížet. Můžeme mu říct, že ostny i zuby jsou pořád ještě jedovaté.“

Tvůrci modelu si vyměnili úlevné pohledy. Týden pracovali ve dne v noci. Teď aspoň budou moct jít domů k rodinám.

„Vojáci,“ obrátil se Flusbrock ke strážným na nádvoří, „odveďte ty lidi. Jestli jen ceknete,“ dodal líně, protože nejmladší švadlena zrovna otevřela pusu, „budete zastřeleni.“

Zatímco vojáci odváděli švadleny i krejčí pryč, lord Flusbrock s hvízdáním vyšel nahoru ke královým komnatám. Tady našel Norberta v hedvábném pyžamu a se síťkou na kníru a Kydliána, kterak si pod množství svých brad souká ubrousek.

„Dobré ráno, Vaše Veličenstvo!“ prohlásil Flusbrock s úklonou. „Vyspal jste se dobře? Mám dnes pro Vaše Veličenstvo překvapení. Podařilo se nám jednoho Ikaboga vycpat. Vím, že ho Vaše Veličenstvo moc chtělo vidět.“

„Výborně, Flusbrocku!“ zaradoval se král. „A až si ho prohlédnu, mohli bychom ho poslat po království, co říkáte? Ať lid vidí, s čím se to potýkáme?“

„To bych nedoporučoval, pane,“ opáčil Flusbrock, protože se bál, že jestli někdo vycpaného Ikaboga uvidí za denního světla, určitě pozná, že je falešný. „Nechceme přece u prostého lidu vyvolat paniku. Vaše Veličenstvo je statečné a pohled na tu nestvůru snese –“

Ale než to Flusbrock stihl dopovědět, dveře jeho komnaty se rozlétly a dovnitř s divokým pohledem vrazil zpocený Karel Mlátička, kterého cestou zdrželi ne jednou, ale hned dvakrát loupežníci. Protože se navíc ztratil v lese a spadl z koně, když se snažil přeskočit příkop, a pak ho nemohl chytit, nepřijel Karel Mlátička k paláci o mnoho dřív než Ikabog. V panice se vloupal dovnitř oknem do kuchyně, načež ho po chodbách pronásledovali dva strážní, oba připravení ho probodnout mečem, jakmile ho chytí.

Norbert vyjekl a schoval se za Kydliána. Flusbrock tasil dýku a vyskočil na nohy.

„Jde sem – Ikabog,“ vyrazil ze sebe Karel Mlátička a padl na kolena. „Opravdový – živý – Ikabog. Jde sem – a s ním tisíce lidí – Ikabog – existuje.“

Flusbrock jeho tvrzení přirozeně ani na vteřinu nevěřil.

„Odveďte ho do vězení!“ zavrčel na strážné a ti vyvlekli vzpouzejícího se Mlátičku z komnaty a zavřeli dveře. „Moc se omlouvám, pane,“ pronesl Flusbrock, v ruce stále ještě dýku. „Ten muž bude zbičován a s ním i vojáci, kteří dopustili, aby se dostal do palá–“

Ale než to Flusbrock stihl doříct, do králových komnat vrazili další dva muži. Byli to Flusbrockovi kruasanští zvědové, k nimž se ze severu doneslo, že se blíží Ikabog, ale protože je král nikdy předtím neviděl, znovu vyděšeně vyjekl.

„Můj – pane,“ hlesl první špion a uklonil se Flusbrockovi, „jde – sem – Ikabog.“

„A má – s sebou – dav lidí,“ funěl druhý. „On existuje!“

„Samozřejmě že Ikabog existuje!“ odsekl Flusbrock, protože v přítomnosti krále mohl těžko říct něco jiného. „Uvědomte Obrannou brigádu proti Ikabogovi, za chvíli za nimi přijdu na nádvoří a společně tu nestvůru zabijeme!“

Flusbrock odvedl zvědy ke dveřím a vystrčil je zpátky na chodbu, aby nebylo slyšet, jak šeptají „Pane, on existuje a lidi ho mají rádi!“ nebo „Já ho viděl, pane, na vlastní oči jsem ho viděl!“

„Zabijeme tu nestvůru, jako jsme zabili ty ostatní!“ pronesl Flusbrock nahlas pro královy uši a pak polohlasem dodal: „Zmizte!“

Potom za špiony přibouchl dveře a vrátil se ke stolu. Byl rozrušený, ale snažil se to na sobě nedat znát. Kydlián se pořád ještě dloubal v kusu vurstporské šunky. Měl nejasný dojem, že v tom, jak sem pořád někdo běhá a mluví o Ikabogovi, má prsty Flusbrock, takže se ani trochu nebál. Zato Norbert se třásl od hlavy k patě.

„Jen si představte, že by se tu ta nestvůra zjevila za denního světla, Flusbrocku!“ jektal zuby. „Já myslel, že vylézá z močálu jenom v noci!“

„Ano, začíná být krajně oprsklá, Vaše Veličenstvo,“ připustil Flusbrock. Netušil, co by tenhle takzvaný opravdový Ikabog mohl být. Napadlo ho jen, že pár poddaných spíchlo nějakou falešnou příšeru. Možná s ní chtěli krást jídlo nebo vymámit ze sousedů zlaťáky – ale i tak bude samozřejmě potřeba je zastavit. Opravdový Ikabog je jen jeden, a to ten, kterého si vymyslel Flusbrock. „Pojďte, Kydlián, musíme té nestvůře zabránit ve vstupu do Kruasan!“

„Vy jste tak udatný, Flusbrocku,“ hlesl král Norbert zlomeně.

„Tintili vantili, Vaše Veličenstvo,“ opáčil Flusbrock. „Za Přehršlánii bych položil život. To už byste taky mohl vědět!“

Flusbrock už bral za kliku, když klid narušily další spěšné kroky, tentokrát doplněné o křik a rachot. Zaskočený Flusbrock otevřel dveře, aby se podíval, co se to děje.

Hnala se k němu skupinka otrhaných vězňů. V čele běžel bělovlasý pan Hrdlička se sekyrou v ruce a hromotluk Dobromir, který zjevně strážím ukradl pušku. Hned za nimi utíkala paní Veselková, vlasy za ní vlály a mávala obrovskou pánvičkou. V těsném závěsu za ní bylo vidět Millicent, služku lady Eslandy, vyzbrojenou válečkem na těsto.

Flusbrock na poslední chvíli zabouchl dveře a zamkl. Za pár vteřin dřevo prorazila sekyra pana Hrdličky.

„Kydlián, ke mně!“ křikl Flusbrock a oba lordi běželi přes celou místnost k jiným dveřím, vedoucím na schody dolů na nádvoří. Norbert, který netušil, co se to děje, a dokonce vůbec nevěděl, že v žaláři trčí padesát lidí, zareagoval pomalu. Když viděl v díře po Hrdličkově sekyře rozzuřené tváře vězňů, vyskočil a rozběhl se za oběma lordy, ale těm šlo jen o vlastní kůži, a tak dveře za sebou z druhé strany zamkli. Král Norbert stál v pyžamu zády ke zdi a díval se, jak se mu uprchlí vězňové derou do komnaty.

Co kreslit?

Flusbrockův falešný Ikabog
pan Hrdlička a jeho sekera
paní Veselková a její hrnec

Všechny kapitoly