Kapitola šedesátá první
Kydliánův druhý výstřel
Dva lordi vyběhli na nádvoří a tam už podle Flusbrockova rozkazu na koních čekala vyzbrojená Obranná brigáda. Major Bodlo (ten, který před lety unesl Helenku a po smrti majora Špačka byl povýšen) nicméně vypadal nervózně.
„Můj pane,“ řekl Flusbrockovi, který se horem pádem škrábal na koně, „v paláci se něco děje – slyšeli jsme křik –“
„Toho si teď nevšímejte!“ vyštěkl Flusbrock.
Ozval se třeskot rozbitého skla a všichni vojáci vzhlédli.
„V králově komnatě někdo je!“ zvolal Bodlo. „Neměli bychom mu pomoct?“
„Zapomeňte na krále!“ křikl Flusbrock.
V okně královy ložnice se objevil kapitán Dobromir. Podíval se dolů a zahromoval: „Nám neutečeš, Flusbrocku!“
„Že ne?“ zavrčel lord, pobídl hubeného plavého koně do trysku a vyrazil branou z paláce. Major Bodlo se Flusbrocka tak bál, že se neodvážil ho nenásledovat, a tak se zbytkem Obranné brigády vyjel za jeho lordstvem, stejně jako Kydlián, který se sotva stihl vydrápat na koně, než Flusbrock vyrazil, a vlál docela vzadu, divoce na koni nadskakoval, vší silou se držel hřívy a zoufale hledal třmeny.
Někdo by si možná řekl, že prohrál, když palác zabrali uprchlí vězňové a královstvím pochodoval falešný Ikabog a přitahoval davy lidí, ale ne tak lord Flusbrock. Pořád ještě měl za sebou jednotku dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků, ve venkovském sídle schovával hromady zlata a jeho prohnaný mozek už vymýšlel plán. Zaprvé zastřelí lidi, kteří vyrobili tohohle falešného Ikaboga, a ostatní vyděsí tak, že zase začnou poslouchat. Pak pošle majora Bodla zpátky do paláce pozabíjet všechny uprchlé vězně. Oni možná mezitím zabijí krále, ale po pravdě řečeno možná bude jednodušší vládnout zemi bez něj. Jak tak uháněl, pomyslel si Flusbrock hořce, že kdyby byl nevynaložil tolik sil na lhaní králi, možná by neudělal některé chyby: třeba by nedopustil, aby ta zpropadená pekařka dostala nože a pánvičky. Taky litoval, že nenajal víc zvědů, protože by možná zjistili, že se chystá falešný Ikabog – a navíc podle všeho daleko přesvědčivější než ten, kterého viděl ráno ve stáji.
A tak se Obranná brigáda proti Ikabogovi hnala překvapivě prázdnými dlážděnými ulicemi Kruasan a dál na silnici vedoucí do Tvarošic. Bylo to k vzteku, ale teď už Flusbrock věděl, proč bylo v Kruasanech tak prázdno. Když lid zaslechl zvěsti o tom, že se blíží opravdový Ikabog a s ním obrovský dav lidí, chtěli se na něj Kruasanští podívat na vlastní oči a spěchali mu naproti.
„Z cesty! UHNĚTE Z CESTY!“ ječel Flusbrock a rozháněl tak poddané před sebou. Zuřil, protože vypadali spíš nadšeně než vyplašeně. Kopal koně do slabin, až krvácel, a lord Kydlián byl hned za ním, v obličeji poněkud zelený, protože nestihl strávit snídani.
Konečně Flusbrock i vojáci zahlédli v dálce obrovský dav a Flusbrock svému nebohému koni prudce přitáhl otěže, takže smykem zastavil. Mezi tisíci smějícími se a zpívajícími Přehršlany se kolébala obrovská příšera, vysoká jako dva koně, s očima jako lucerny a porostlá zelenohnědou srstí, která připomínala trávu v močálu. Na rameni vezla mladou ženu a před ní kráčeli dva mladíci s dřevěnými cedulemi. Tu a tam se nestvůra sehnula a – ano, viděl dobře – rozdávala květiny.
„Je falešný,“ zamumlal Flusbrock, tak vyděšený a zaskočený, že skoro nevěděl, co říká. „Určitě je falešný!“ řekl o něco hlasitěji a natahoval vychrtlý krk, aby viděl, jak je Ikabog udělaný. „Jsou to zřejmě dva lidi na sobě v obleku z trávy. K palbě připravit!“
Ale vojákům se nechtělo poslechnout. Za celou dobu, co měli údajně chránit království před Ikabogem, nikdy žádného neviděli a ani nečekali, že ho někdy uvidí, a přece nebyli tak docela přesvědčeni, že nestvůra před nimi je falešná. Naopak, vypadala velmi skutečně. Hladila psy po hlavě, dětem rozdávala květiny a na rameni si vezla holku, zkrátka nepůsobila ani trochu zle. Zároveň se vojáci báli lidí, kteří šli s Ikabogem a podle všeho ho měli dost rádi. Co by udělali, kdyby na Ikaboga někdo zaútočil?
Pak jeden z mladších vojáků ustoupil úplně.
„Není falešný. Já mizím.“
Než ho kdokoli stihl zastavit, vyrazil tryskem pryč.
Kydlián, který konečně nohama našel třmeny, popojel dopředu a zůstal stát vedle Flusbrocka.
„Co budeme dělat?“ zeptal se a díval se přitom, jak se veselý zpívající dav přibližuje.
„Přemýšlím,“ odsekl Flusbrock. „Přemýšlím!“
Jenže ozubená kolečka Flusbrockova mozku jako by se tentokrát zasekla. Nejvíc ho rozčilovaly ty veselé tváře. Smích se naučil považovat za luxus, stejně jako kruasanské pečivo nebo hedvábné povlečení, a vidět tyhle drbany, jak se baví, ho děsilo víc, než kdyby všichni měli v rukou pušky.
„Já ho zastřelím,“ prohlásil Kydlián a zamířil na Ikaboga.
„Ne,“ zarazil ho Flusbrock. „Člověče, copak nevidíte, že jsou v přesile?“
Ale přesně v tom okamžiku Ikabog vydal ohlušující řev, ze kterého tuhla krev v žilách. Dav, který se tísnil kolem něj, ustoupil a ve tvářích lidí se najednou zračil strach. Mnozí upustili květiny a někteří se rozběhli pryč.
S dalším strašlivým skřekem Ikabog padl na kolena, až málem shodil Helenku, i když se pevně držela.
A pak se v Ikabogově ohromném vydutém břiše objevila velká trhlina.
„Měl jste pravdu, Flusbrocku!“ zavolal Kydlián a zvedl pušku. „Uvnitř někdo je!“
A zatímco se lidé s křikem dávali na útěk, lord Kydlián zamířil na Ikabogovo břicho a vypálil.
Co kreslit?
Ikabog s otevřeným břichem
Kydlián, jak střílí z bambitky
