Kapitola osmá
Den otevřených dveří
Sobecký, marnivý a krutý. Sobecký, marnivý a krutý.
Ta slova zněla králi v hlavě, když si nasazoval hedvábnou spací čepici. To přece není pravda. Nebo ano? Norbertovi dlouho trvalo, než usnul, a když se ráno vzbudil, bylo mu ještě hůř.
Rozhodl se, že udělá něco laskavého, a jako první ho napadlo odměnit mladého Veselku, který se ho zastal proti té nezvedené holce. A tak vzal medailonek, který jindy visel na krku jeho oblíbeného loveckého psa, požádal služku, aby jím provlékla stužku, a nechal si do paláce zavolat Veselkovy. Vilém, kterého matka vytáhla ze třídy a narychlo převlékla do modrého sametového obleku, nebyl v přítomnosti krále schopný slova, což se Norbertovi nesmírně líbilo. Několik minut vlídně promlouval k chlapci a pan a paní Veselkovi se přitom dmuli pýchou. Když bylo po všem, Vilém se vrátil do školy a kolem krku měl pověšený medailonek, což neuniklo pozornosti Štěpána Špačka, který ho obvykle týral ze všech nejvíc. Helenka neřekla vůbec nic, a když Vilém zachytil její pohled, polilo ho horko a rozpačitě zastrčil medailonek pod košili.
Král však pořád ještě nebyl tak docela spokojen. Neustále se ho držel nepříjemný pocit, jako kdyby snědl něco špatného, a v noci se mu zase špatně spalo.
Když se druhý den ráno vzbudil, vzpomněl si, že je den otevřených dveří.
Den otevřených dveří se konal jednou do roka a pro poddané Přehršlánie to byla příležitost přijít ke králi a vyslovit své přání. Všechny návštěvníky samozřejmě nejdřív pečlivě prověřili Norbertovi rádci, než je k němu pustili. Velké problémy Norbert nikdy neřešil. Mluvil s lidmi, jejichž trable se daly napravit pár zlaťáky nebo laskavými slůvky: například s farmářem, kterému se rozbil pluh, nebo se starou dámou, které umřela kočka. Norbert se na den otevřených dveří vždycky těšil. Byla to příležitost se nastrojit do nejlepších šatů, a navíc bylo nesmírně dojemné vidět, jak moc pro obyčejné Přehršlánské znamená.
Po snídani na krále čekali sluhové s novým oblekem, který si vyžádal předešlý měsíc: bílé saténové kalhoty a stejně bílý kabátec se zlatými a perleťovými knoflíky, plášť obšitý hermelínem se šarlatovou podšívkou a bílé saténové střevíce se zlatými a perleťovými sponami. Komorník na něj čekal se zlatými kleštičkami, aby mu nakroutil knír, a vedle stálo páže se sametovým polštářem, na němž na Norbertův výběr čekalo hned několik prstenů s drahokamy.
„Všecko to odneste, nic nechci,“ obořil se na ně Norbert a mávl rukou směrem ke sluhům, kteří drželi připravené jeho šaty. Sluhové ztuhli. Nebyli si jistí, jestli se náhodou nepřeslechli. Král Norbert se nesmírně zajímal o to, jak postupuje práce na šatech, a speciálně si vyžádal šarlatovou podšívku a ozdobné spony. „Řekl jsem, odneste to!“ vyštěkl, když se nikdo nehýbal. „Přineste mi něco obyčejného! Třeba ty šaty, co jsem měl na otcově pohřbu.“
„Je… je Vaše Veličenstvo zdrávo?“ otázal se komorník, když se ohromení sluhové s úklonou klidili pryč s bílým oblekem a urychleně se vrátili s černým.
„Samozřejmě že jsem zdráv,“ odsekl Norbert. „Ale jsem chlap, ne nějaký marnotratný nádiva.“
Pokrčil rameny nad černým oblekem, tím nejobyčejnějším, který vlastnil, ačkoli i tak byl se stříbrnými lemy na manžetách a límečku a onyxovými a diamantovými knoflíky poněkud luxusní. Pak si ke komorníkovu údivu nechal nakroutit jen úplné špičičky kníru, načež propustil jak jeho, tak páže s polštářem plným prstenů.
No vida, pomyslel si Norbert při pohledu do zrcadla. Teď o mně nikdo nemůže říct, že jsem marnivý. Spousta barev mi sluší víc než černá.
Norbert se oblékl tak nezvykle rychle, že lord Flusbrock, který si od jednoho z Norbertových sluhů nechával vyšťourat maz z uší, i lord Kydlián, který pojídal talíř dóžecích dobrůtek, které si objednal z kuchyně, překvapením oněměli a vyběhli z ložnic, oblékali si vesty a divže se nepřerazili, jak si horem pádem obouvali boty.
„Pospěšte si, bando líná!“ volal na ně král Norbert a mašíroval před nimi chodbou. „Mí poddaní čekají na mou pomoc!“
Pospíchal by sobecký král za prostými lidmi, aby vyplnil jejich přání? pomyslel si Norbert. To víte, že ne!
Rádci byli celí tumpachoví, že přišel včas, a navíc na své poměry obyčejně oblečen. Hlavní rádce Paspula se dokonce souhlasně usmíval, když se mu ukláněl.
„Vaše Veličenstvo jde brzy,“ řekl. „Lid bude potěšen. Stojí ve frontě už od kuropění.“
„Uveďte je dál, Paspulo,“ prohlásil král, usadil se na trůn a pokynul Flusbrockovi a Kydliánovi, aby usedli po jeho boku.
Dveře se otevřely a dovnitř jeden po druhém vcházeli prosebníci.
Norbertovi poddaní často ztratili řeč, když se ocitli tváří v tvář opravdickému živému králi, jehož portrét visel u nich na radnici. Někteří se rozhihňali, jiní zapomněli, proč vlastně přišli, a tu a tam někdo omdlel. Toho dne byl Norbert obzvlášť velkorysý a každému ze svých poddaných dal pár zlatých mincí, požehnal dítěti nebo si od staré paní nechal políbit ruku.
Ale jak tak rozdával úsměvy, zlaťáky a sliby, v hlavě mu pořád dokola zněla slova Helenky Hrdličkové. Sobecký, marnivý a krutý. Chtěl udělat něco zvláštního, čím by dokázal, jak báječný je člověk, aby předvedl, že je připraven obětovat se pro druhé. Každý z přehršlánských panovníků na den otevřených dveří rozdával zlaté mince a drobné laskavosti. Norbert chtěl udělat něco tak velkolepého, aby se o tom vyprávělo ještě za dlouhá léta, a do učebnic dějepisu se člověk nezapíše tím, že dal sadaři nový slamák, protože ten svůj oblíbený ztratil.
Lordi po Norbertově boku se začínali nudit. Daleko raději by dřímali ve svých komnatách až do oběda, než aby tu seděli a poslouchali, jak neurozená verbež blábolí o podřadných problémech. Po několika hodinách se poslední vděčný prosebník odpoklonkoval z trůnního sálu a Kydlián, jemuž už skoro hodinu kručelo v břiše, se s ulehčeným povzdechem zvedl z křesla.
„Oběd!“ zaburácel, ale zrovna když stráže chtěly sál uzavřít, ozval se povyk a dveře se znovu rozlétly.
Co kreslit?
nádvoří paláce
fontána
páv
Vilém a Helenka se perou
major Veselka
Vilémova maličká medaile
král Norbert na trůnu
královy zlaté kleštičky
polštář s prsteny krále Norberta
Flusbrock a Kydlián tvářící se znuděně
