Kapitola sedmá
Lord Flusbrock vypráví
Toho večera oba lordi jako obvykle večeřeli s králem Norbertem. Po přepychové vurstporské zvěřině s nejlepším maceravským vínem, po nichž následoval výběr tvarošických sýrů a pár lehounkých vílích kolébek paní Veselkové, lord Flusbrock usoudil, že nastala vhodná chvíle. Odkašlal si a začal: „Doufám, Vaše Veličenstvo, že vás odpoledne nevyrušila ta ohavná rvačka mezi dětmi na nádvoří.“
„Rvačka?“ zopakoval po něm král Norbert, který v tu dobu mluvil se svým krejčím o návrhu na nový kabát, a tak vůbec nic neslyšel. „Jaká rvačka?“
„Propáníčka, já myslel, že o ní Vaše Veličenstvo ví,“ opáčil lord Flusbrock, předstíraje údiv. „Možná by vám o ní mohl něco povědět major Veselka.“
Jenže krále Norberta to spíš pobavilo, než pobouřilo.
„Prosím vás, Flusbrocku, šarvátky jsou přece mezi dětmi úplně normální.“
Flusbrock si s Kydliánem za královými zády vyměnili významný pohled a Flusbrock to zkusil znovu.
„Vaše Veličenstvo je jako vždy vzorem laskavosti,“ snažil se.
„Jistě, někteří králové,“ zamumlal Kydlián a smetl si drobky z náprsenky, „kdyby slyšeli nějaké dítě tak neuctivě se vyjadřovat o koruně…“
„Co to?“ zvolal Norbert a jeho úsměv byl ten tam. „Nějaké dítě o mně mluvilo… neuctivě?“ Tomu Norbert nemohl uvěřit. Byl zvyklý, že děti piští nadšením, když se jim blahosklonně ukloní na balkoně.
„Myslím, že ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl Flusbrock a bedlivě si přitom prohlížel nehty. „Ale jak jsem říkal… děti od sebe roztrhl major Veselka, ten toho ví nejvíc.“
Svíčky ve stříbrných svícnech trošičku zaprskaly.
„Děti přece z legrace řeknou leccos,“ namítl král Norbert. „Nepochybně to nemyslely zle.“
„Mně to znělo jako prachsprostá velezrada,“ zabručel Kydlián.
„Ale,“ dodal Flusbrock pohotově, „nejvíc toho ví major Veselka. Třeba jsme se tady s Kydliánem přeslechli.“
Norbert usrkával víno. V tom okamžiku do jídelny vešel sluha a jal se sbírat talířky od dezertu.
„Aftane,“ prohlásil král Norbert, protože takhle se sluha jmenoval, „přiveďte mi majora Veselku.“
Na rozdíl od krále a dvou lordů major Veselka neměl každý den večeři o sedmi chodech. Dojedl už před několika hodinami a zrovna se chystal na kutě, když přišlo předvolání od krále. Major se rychle převlékl z pyžama do uniformy a uháněl zpátky do paláce. Mezitím se král Norbert, lord Flusbrock a lord Kydlián přesunuli do Žlutého salonku a vysedávali na saténových křeslech, pili maceravské víno a v Kydliánově případě jedli druhý talíř vílích kolébek.
„Ha, Veselka,“ prohlásil Norbert, když se mu major hluboce uklonil. „Zaslechl jsem, že na nádvoří bylo odpoledne nějaké pozdvižení.“
Majorovi se zastavilo srdce. Doufal, že se král o půtce mezi Vilémem a Helenkou nedozví.
„Ále, o nic nešlo, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Veselka.
„No tak, no tak, Veselko,“ obořil se na něj Kydlián. „Měl byste být pyšný, že jste svého syna naučil, že zrádce mezi sebou nestrpíme.“
„Já… tam přece o žádnou zradu nešlo,“ namítl major Veselka. „Jsou to jen děti, můj pane.“
„Pochopil jsem správně, že mě váš syn bránil, Veselko?“ otázal se král Norbert.
Major Veselka byl v nesmírně nešťastné situaci. Nechtěl králi říct, co na celé kolo křičela Helenka. Mohl být králi sebevěrnější, a přesto dobře rozuměl tomu, proč o něm ta ubohá sirota smýšlí tak, jak smýšlí, a ze všeho nejmíň chtěl, aby z toho měla nějaké opletačky. Zároveň však věděl, že je asi tak dvacet svědků, kteří můžou králi naprosto přesně zopakovat, co Helenka říkala, a byl přesvědčen, že jestli zalže, lord Flusbrock a lord Kydlián králi namluví, že on, major Veselka, je taky neloajální zrádce.
„Já… ano, Vaše Veličenstvo, je pravda, že vás můj syn Vilém bránil,“ řekl nakonec. „Ale nesmíte tu dívenku příliš příkře soudit za tu… nepředloženost, kterou o Vašem Veličenstvu řekla. Prožila si ohromné trápení, Vaše Veličenstvo, a dobře víte, že i dospělí někdy plácnou leccos, když jsou nešťastní.“
„O jakém trápení to mluvíte?“ zeptal se král Norbert. Nedovedl si představit žádný dobrý důvod, pro který by se o něm někdo z poddaných měl vyjadřovat neuctivě.
„Ona… jmenuje se Helenka Hrdličková, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl major Veselka a přes královo rameno hleděl na obraz jeho otce, krále Pravoslava Počestného. „Její matka byla ta švadlena, která –“
„Ano, ano, vzpomínám si,“ halasně ho přerušil král Norbert. „Dobrá, Veselko, to je všechno. Můžete jít.“
Majoru Veselkovi se poněkud ulevilo, znovu se hluboce uklonil a už už bral za kliku, když se znovu ozval králův hlas.
„Co přesně ta holka říkala, Veselko?“
Major Veselka zůstal stát jako přimrazený. Nezbývalo než říct pravdu.
„Že Vaše Veličenstvo je sobecké, marnivé a kruté,“ přiznal.
A aniž se na krále odvážil podívat, zmizel.
