Kapitola dvacátá šestá
Prácička pro pana Hrdličku
Druhý den ráno Helenka odešla do školy a pan Hrdlička měl v dílně plné ruce práce, když u něj zaklepal major Špaček. Pan Hrdlička věděl, že za ním přišel člověk, který bydlí v jejich starém domě a nahradil majora Veselku v čele královské gardy. Truhlář pozval Špačka dál, ale major odmítl.
„Máme pro vás naléhavou práci v paláci, pane Hrdličko,“ řekl. „Králi se na kočáru zlomila osa a on ho bude zítra potřebovat.“
„Zase?“ podivil se pan Hrdlička. „Vždyť jsem mu ji před měsícem spravoval.“
„Kopl do ní kůň,“ vysvětlil major Špaček. „Přijdete?“
„Samozřejmě,“ přitakal pan Hrdlička, neboť úkol od krále se neodmítá. A tak zamkl dílnu a vyrazil se Špačkem sluncem prozářenými ulicemi Malého Města, vykládali si o tom a onom, až došli k části královských stájí, kde byly uloženy kočáry. Přede dveřmi postával půltucet vojáků a všichni zvedli hlavu, když viděli přicházet pana Hrdličku a majora Špačka. Jeden z vojáků držel v ruce prázdný pytel od mouky a další kus provazu.
„Dobrý den,“ pozdravil pan Hrdlička.
Chystal se projít kolem nich, ale než se nadál, jeden voják mu přehodil pytel od mouky přes hlavu a dva další mu zkroutili ruce za záda a svázali mu zápěstí provazem. Pan Hrdlička byl silák, pral se a vzpouzel, ale Špaček mu zašeptal do ucha: „Jediné slovo a tvoje dcera si to odskáče.“
Pan Hrdlička zavřel pusu. Nechal se odvést do paláce, i když vůbec nevěděl, kam jde. Brzy to však uhodl, protože sešli dvě patra schodů dolů a pak ještě jedno, tentokrát po kluzkých kamenech. Když na kůži ucítil chlad, usoudil, že je v žaláři, a s jistotou to věděl, když uslyšel otáčení železného klíče a cinkot mříží.
Vojáci hodili pana Hrdličku na studenou kamennou podlahu. Někdo mu stáhl kápi.
Byla tu téměř úplná tma a zprvu vůbec nic neviděl. Pak jeden z vojáků zapálil pochodeň a najednou pan Hrdlička hleděl na pár naleštěných bot. Vzhlédl. Nad ním s úsměvem stál lord Flusbrock.
„Dobrý den, Hrdlička,“ pronesl. „Mám pro vás takovou prácičku. Jestli se vám povede, budete doma u dcery, než řeknete švec. Jestli odmítnete nebo to zfušujete, už ji neuvidíte. Rozuměno?“
U zdi cely stálo šest vojáků a major Špaček, všichni s vytasenými meči.
„Ano, můj pane,“ přisvědčil pan Hrdlička tiše. „Chápu.“
„Výborně,“ odtušil Flusbrock. Ustoupil a za ním se objevil obrovský kus dřeva, špalek velký jako poník. Vedle něj stál stolek s truhlářským nářadím.
„Chci, abyste mi vyřezal obrovskou nohu, Hrdlička, obrovitou nohu s drápy jako břitva. Nahoře chci dlouhé držadlo, aby muž na koni mohl tu nohu obtisknout do měkké hlíny a udělat šlápotu. Je to jasné, truhlář?“
Pan Hrdlička a lord Flusbrock se jeden druhému upřeně zadívali do očí. Pan Hrdlička samozřejmě přesně věděl, co se to děje. Dostal za úkol zfalšovat důkaz o existenci Ikaboga. Děsilo ho na tom, že si nedovedl představit, proč by ho měl Flusbrock vůbec někdy pustit, vždyť by přece všem mohl říct, co pro něj udělal.
„Přísaháte, pane,“ řekl truhlář, „přísaháte, že jestli pro vás tu nohu vyrobím, mé dceři se nic nestane? A že budu moct jít za ní domů?“
„Samozřejmě, Hrdlička,“ odvětil Flusbrock a už byl přitom na odchodu. „Čím rychleji to budete mít, tím dřív ji zase uvidíte. Každý večer vám to nářadí vezmeme a každé ráno ho zase přineseme, protože tu přece nemůžeme vězňům nechávat nástroje, kterými by se nám prokopali ven. Hodně štěstí, Hrdlička, a dejte se do práce. Už se na tu nohu těším!“ Nato Špaček přeřízl provaz, kterým měl pan Hrdlička svázaná zápěstí, a zastrčil pochodeň do držáku na zdi. Pak Flusbrock, Špaček a ostatní vojáci vyšli z cely ven. Železné dveře se s rachotem zabouchly, v zámku se otočil klíč a pan Hrdlička osaměl s obrovským špalkem a svými dláty a noži.
